Projev, který by neměl zapadnout
Trvale udržitelný rozvoj, růst hrubého domácího produktu, kupředu levá...
Sdělovacími prostředky je nám vnucována představa, že se musíme mít stále lépe, vlastnit více zboží, jídla, elektroniky, peněz. Výroba se musí zvyšovat; počty aut, televizí, mobilů mají určovat hodnotu našich životů. Máme nepřetržitě zavádět novoty, vysmívat se tradicím, bořit mýty a náboženské systémy.
Přiznávám se, že jsem tyto modernistické mantry nikdy nepochopil. Ani se moc neliší od komunistické utopie, kterou mi vtloukali do hlavy za reálného socialismu, podle níž máme v budoucnu žít ve světě, kde každý pracuje podle svých schopností a dostává na oplátku podle svých potřeb. Neumím si představit, jak lidský život vylepšuje do nekonečna zvedaná produkce. Nedělá mě šťastnějším ani počítač, na kterém píši tuto úvahu.
Nevážíce si novodobých dogmat snažím se často dívat do minulosti. Vidím tam nejen mnoho přežitého, ale též hodně, ano opravdu hodně dobrého. Naši předkové žili podle jiných pravidel, než my dnes. Pro ně byli dokonce ochotni obětovat své životy. Jen díky křesťanské víře, aplikované v každodenním životě, byla evropská civilizace schopna po staletí hájit a rozšiřovat svůj civilizační prostor.
Málokdy se stane, že na veřejnosti promluví člověk, jenž je schopen formulovat stejnou myšlenku, trefně nazvanou Ne vpřed, ale zpět. Je jím pan Adam Benjamin Bartoš, a dopustil se tohoto odvážného, neomodernistického hříchu, těžce pochopitelného všem mainstreamovým pisálkům, v matičce Praze, při svátku českého patrona. Jelikož některá thémata pouze nadhodil, ale nedovysvětlil, pokusím se o svou vlastní interpretaci, k čemuž nás ostatně sám vyzval.
Demokracie není zlaté tele
Snad proto, že polistopadový režim vytvářeli povětšinou bývalí komunisté, přejali od svých sovětských vzorů myšlenkovou šablonu a přetavili ji v neuvěřitelný pseudodemokratický paskvil. Zákaz kritizovat diktaturu proletariátu a její ozbrojenou pěst nahradili zákazem kritizovat demokracii. A aby nám to bylo zcela jasné, dali nám a stále dávají nové a nové zákazy. Nesmíme narušit budování demokracie, zpochybňovat ji skrzevá její instituce, není dám dovoleno pochybovat o historických událostech, resp. o jejich jediném správném výkladu. Nemůžeme hanět svatou Evropskou unii, spálit její vlajku je trestným činem. Co se vlastně změnilo po sametové revoluci? Téměř nic. Obal se vyměnil ale obsah zůstal totožný. Jedna totalita nahradila jinou. Běžně jsou čeští blogeři i nepohodlní politici vláčeni soudy za slovní či psané projevy. Karel Havlíček, kdyby dnes žil, by zase odjel do Brixenu, nebo raději do Ruska, aby mohl svobodně psát a svobodně dýchat.
Ústava daná nám, nikoliv Bohem nebo císařem, ale ,,neomylnými" poslanci, je de facto neměnitelná, na věčné časy a nikdy jinak. O formách vládnutí, o národních a státních zájmech, je nemožno volně diskutovat bez ocejchování za fašistu. Revoluce v roce 1989 sice přeměnila naše úřady, politiku státu vnitřní i vnější, ovšem jednorázově a hlavně nenapadnutelně. Občan je stále natolik vzdálen rozhodovacím procesům, že zcela logicky ztrácí zájem o věci veřejné, o polis.
V hysterickém mediálním prostředí, ovládaném kýmsi v zákulisí, je chválihodné, že novinář Bartoš nahlas řekl, že pro něj, a doufám že i pro mnohé další, není současná forma vlády, prý delegovaná na zastupitele, důležitá. Implicitně sděluje, že mu není cizí revoluce (oč víc, o co je proti srsti listopadovým revolucionářům) ba ani vojenský převrat. Revoluci určitě nepreferuje, když jako investigativní novinář vidí lépe, než kdo jiný, do zákulisí všech revolucí, včetně té naší, tolik glorifikované. O možnosti převratu se může zatím jen teoretizovati. Při neexistenci armády, područenství Bruselu a systematické likvidaci nepohodlných názorů je opravdu jedinou možností odchod z EU.
Že se ozbrojený puč přesto dá provést svědčí přítomnost, ve které nové volby způsobila junta mafiánských samospasitelů, utrhnuvších se ze systému dělby moci. Psal jsem o tom v tomto článku:
Vojenský režim, který by vedl k omezení bezbřehé a neodpovědné demokracie, bude nutný ve chvíli, kdy se český národ stane menšinou ve vlastním, nesamostatném státě. Jen si říkám, aby už nebylo pozdě.
František Karel Ladislav
Projev pana A. B. Bartoše si lze přečíst zde: