Proto chápu velký zármutek všech, kteří měli k Václavu Havlovi blízko. Ztratili člověka, jenž byl v jistých kruzích nezpochybnitelnou, ba až přímo nekritizovatelnou, autoritou, s  aureolou komustického mučedníka. Nepochybuji o tom, že multikulturní veřejnost přichází o svou jedinečnou ikonu, stejně jako náboženští představitelé mnoha směrů, kteří ve svém zápalu pro modernismus upředňostňují synkretismus před tradicemi vlastních konfesí. Všem těm budiž dopřáno dočasné zapomenutí páně Havlových špatných vlastností a vyzdvihování těch dobrých. Sám jsem si něco podobného zažil v únoru letošního roku, kdy nás navždy opustil můj otec. Je lidsky pochopitelné, a řekl bych i přirozené, tišit svou bolest připomínáním si toho hezkého, co jsme spolu prožili, všeho, čím byl zemřelý pro nás přínosem. Sluší se tedy jednoznačně a bez postranních úmyslů vyjádřit rodině a blízkým soustrast.

Veřejné sdělovací prostředky však nejsou rodina, jejich úmysly nejsou osobní, ale čistě pragmatické. Několik hodin po Havlově smrti začínají se nám objevovati nekrology jak na běžícím pásu, až to dává tušit, že byly dlouho připravovány, plánovány a oprašovány. Slušelo by se počkat s kategorickým posouzením komplexních stránek života pana Havla až na dobu po pohřbu a místo toho dát prostor pouze pro kondolence pozůstalým, v tiché pietě nad jejich pohnutím.

Žel Bohu jsme svědky glorifikace, která s objektivním hodnocením, jemuž by měli být povinováni nezávislí novináři, nemá vůbec nic společného. Vytvářením atmosféry ne nepodobné konci světa, dostává se nám iluze, kterou jsme u nás mohli naposledy sledovat při úmrtí Leonida Iljiče Brežněva. Televize, rozhlas i další sdělovací prostředky svou propagandisticky vypracovanou metodou dostali snad většinu národa do mystického opojení, ve kterém přestává existovat okolní svět a v němž se vznáší spasitel všehomíra, pan Václav Havel. I katolická církev na čas odložila svého Krista Ježíše, aby nám včera v 18 h, zvoněním v kostelích připomněla, že jejím jediným vzorem a osvoboditelem byl právě zemřelý Václav Havel. Příznačné pro naši soběstřednou situaci, kdy přestaly jakoby existovat ze světa jiné zprávy, je smrt severokorejského vůdce Kim Čong-Ila. I v této vzdálené diktatuře nastává konec světa a všichni politici tam povinně pláčou nad odchodem nenahraditelného milovaného vůdce.

Jaký to rozpor oproti zavedeným demokraciím. Tam je sice úmrtí bývalého státníka také prožíváno s úctou, ale neznamená to pro ně konec všech časů, není to důvod k psychopatickým projevům uměle vyvolané deziluze. Ta by se koneckonců více slušela dejme tomu indickým placeným plačkám, nikolivě však reálně uvažujícím politikům a novinářům. Je-li za života uctíván politický představitel jako bezhříšný polobůh, je pak mnohem těžší jej objektivně soudit po smrti, kdy je zvykem říkat o mrtvém jen to dobré. Srovnejme tuto situaci např s Izraelem, kde je ve vězení bývalý prezident nebo s Francií, kde bývalý prezident byl podmínečně odsouzen. Nikdo jistě nepochybuje o tom že jsou to fungující demokracie. Opak je však zvláště typický pro režimy, které skutečnou demokracii, a s ní související generační výměnu politiků, nikdy nezažily. Od Franze Josefa byli naši prezidenti našimi zastánci, neomylnými vládci a nekritizovatelnými filozofy. Hysterie při jejich úmrtích, navlas stejná jako dnes, byla způsobena právě nedostatkem demokratického smýšlení národa, podpořeného bezpáteřním a úlisným jednáním novinářů. Dělo se tak bez ohledu na to, zda zemřel zakladatel státu, mnichovný slaboch, komunistický diktátor nebo moskeský patolízal.

Paradoxem dnešních vyšinutých dnů jsou projevy čecháčkovštsví, před kterými Havel tolikrát varoval. Nejsme pupkem světa a zeměkoule se kvůli nám nepřestane točit. Kdo podléhá podprahově vnukávaným názorům, že celý svět trchulí a neumí si představit svět bez posledního československého a  prvního českého prezidenta, nechť si i nadále hoví ve sladké nevědomosti. Ostatní smeknou před rakví a uctí památku člověka, nikoli však spasitele.